srpen 2022

Po Út St Čt So Ne
01 02 03 04 05 06 07
08 09 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31
<   >




4. část - Kings Dominion (napsal Lukáš Lyčka)

Část čtvrtá – Královská Nadvláda

Slunečným počasím doprovázející se zvuky americké rockové hudby z rádia jedeme v pevné formaci vozidel a pruhů dálnice pozvolnou šedesátkou na jih.
DSC_8011.jpg

Není to daleko, a tak se nestačíme ani začít nudit a jen s doléhající únavou uplynulého dne se dočkáváme správného sjezdu. Kings Dominion ZDE! Sjíždíme a hned nalevo vidíme vjezdovou bránu a obří parkoviště. Naproti něj přímo přes hlavní cestu jsou další tři parkoviště, které splývají v jedno, a to je náš cíl, protože přímo okolo stojí tři hotely.
PANO_20140609_091300321.jpg

Prostřední Country Inn udělal dobrý dojem na internetu i ve skutečnosti. Ještě než vstupujeme do recepce, tak se samo odhalilo jedno tajemství, které jsem nevyřešil v etapě plánování a období průzkumu před odjezdem. Jak se dostat z hotelu bez auta do parku? Přejíždět autem pouze mezi sousedícími parkovišti mi připadlo krajně nehodící se, a pro přechod pěšky jsem nenašel ani jeden „přechod“ na druhou stranu. A tak když jdeme s kufry do vstupu hotelu, vidíme, jak k sousednímu přijíždí jeden minibus s nápisem „Kings Dominon“, a máme vyřešeno.
IMG_20140608_092659.jpg
Mají tu shuttle. A proč taky ne.

Takže ubytovat, burgerking přímo naproti hotelu jistí zdravou večeři takže ještě na skok ven. Při chůzi ke stravovadlu hledíme opět směrem k parku, kde krom zmíněné brány vidíme na horizontu čtyři nezanedbatelné špičky. Klub 300+stop je zde poměrně pyšný a řekl bych, že právem. Ale ten Intimidátor prostě, i na takovou vzdálenost..., no už aby bylo zítra. Kolem naší trojice hotelů vede mimo jiné i železniční trať, a to rovnou za našimi okny. V noci projel vlak. Né český, americký, nákladní, nekonečný dlouhý vlak. Ale naštěstí jen jeden, takže spací režim to až tak nenarušilo a téma ke snídani bylo jasné.

Budík řve a my pozvolna vstáváme. Radostně, ale pozvolna. S věrnými čtenáři se nyní shodneme na pojmu „typická americká hotelová snídaně“. Vyzbrojit se na den, telefon do kapsy, vouchery s dnešním datem a jdeme. U recepce nám pohotová recepční dává náramky pro shuttle, který je zdarma pro všechny hotely okolo, a pro rozlišení hostů slouží právě toto. Vycházíme před hotel s časovou rezervou a za několik okamžiků opravdu přijíždí minibus s veselou obsluhou dvou paní, které nás vítají úsměvem i slovem a zvou nás k dnešnímu dni v parku. Chvíli se plníme na celkový počet asi deseti lidí, a klidnou jízdou projedeme přes bránu s kasou na parkovné pro návštěvníky s auty.
IMG_20140609_093236.jpg

Přímo u chodníčku před hlavním vstupem nás minibus vysadí a při výstupu ještě posádka připomíná, že opět odjíždí ze stejného místa ke všem hotelům zpět do časů zavíračky i chvíli po ní. Jako malý Jarda v předvečer vánoční koukám nervózně na hodinky. Ještě je dost času, takže pár fotek u vstupu než se půjdeme postavit ke vstupům.
IMG_20140608_093238.jpg / IMG_20140608_093919.jpg

Začínají se tvořit malinké fronty u několika z mnoha turniketů. Ty jsou velmi otevřené a prakticky v bezprostředním kontaktu s lidmi, na rozdíl od předchozích dvou parků. Zařazujeme se do menší skupinky před jedním z nich a posloucháme co se děje. Obsluha je na místech, ale čeká tak nějak z povinnosti na čas začátku, nikdo se nikam netlačí, nepresuje frontu, všichni tak nějak organizovaně postávají, protože není kam spěchat. Přiblížila se desátá hodina a tak v posledních vteřinách už nehypnotizujeme hodinky a jen posloucháme obsluhu, která se v rámci své řady vesele uvelebovala na své židli ve volné konverzaci s hosty ve frontě. Toto hodnotím velmi pozitivně, člověk má hned jiný pocit přístupu personálu, a pozvolna nabývám dobré nálady. Když tu najednou všeobecný polohlasný ševel malého hloučku utichá, a my stále koukáme vstupním směrem a zjišťujeme, že všichni koukají na stranu opačnou (za nás) a tak nějak někteří ruku na prsou. My mírně zmatení, točíme hlavou směrem davu, hledáme co se děje, a když už skoro vidíme kam všichni tak koukají, tak dolehnou i do našich uší zvuky kterými jsou všichni momentálně uchváceni. Asi již tušíte, národní hymna a původně za našimi zády, nyní již před zraky všech hrdě vlající hvězdy a pruhy na stožáru a slavnostním trávníčku před vstupní branou. Toto je tradice, která se drží v KD již od prvního dne provozu. Pokud taky občas máte mírné nepochopení s občasným pře-zviditelněným amerikanismem, tak na vás stejně jako nás tato scéna neudělá asi takový dojem jako na místní okolo, nicméně pak jsem si řekl, že i já bych byl docela rád, kdyby náš národ byl na sebe tak hrdý (a měl k tomu důvod) a zahajoval den v parku státní hymnou u vlajky s pohledem k ní. Závěrečné tóny orchestru doznívají a s posledním se hnou i turnikety a veselá obsluha nás vítá kontrolou vstupenek. Hned za branou kontrola nožů, seker, a ostatních hrozeb jak jsme již zvyklí, a už jsme v prostoru parku, tedy na jeho okraji. Všímáme si, že zde se chystá k rozchodu místní skupinka ochranky, která je tvořena ozbrojenými pány v plnohodnotné dospělosti. Působí respektem a vzbuzují důvěru v celkový pořádek parku, což je i důvod proč si je hned nefotím. Přímo před námi vidíme známé hlavní náměstí s fontánou a z jeho konce se vzadu zvedá místní adaptace Eifelovy věže.
IMG_20140608_100352.jpg

My jdeme přímo k fontáně, protože tam je stánek s express, zde FastLane, službou (FL). My máme Plus verzi s možností šidit frontu i na Intimidátoru a Volcanu, což je i po teoretické stránce prostě jasná volba. Poměrně svižně měníme voucher za malý tištěný náramek, který nám obsluha pro jistotu popíše ještě datem, a zalepí na ruku. Operativní rozhodnutí určuje jednohlase nejbližší špek Dominator.  Kolem částí obchůdků míjíme zaměstnance parku-paní, která se věnuje dětem. Chvíli bádáme nad smyslem její činnosti. Paní stojí u velkého metru, který se od země příliš nemění, ale zhruba ve výšce 100cm najednou směrem nahoru začne hrát barvami až po poslední nejvyšší, fialovou, která je velmi rozsáhlá až nad 160 a výše.
IMG_20140609_102219.jpg

Vždy přijde menší dítě, a dostane podle výšky barevný náramek symbolizující kategorii, a ta potom koresponduje s označením jednotlivých atrakcí. Pak je naprosto jasné kde dítě může nebo ne na základě výšky. Jelikož tuto službu provádí park, urychluje to jak výběr dětí (rodičů), tak i práci obsluhy. I dodatečné přeměřování pak vidíte velmi sporadicky. Dobrý nápad. My pokračujeme okolo swing-Inverter ship lodě a jsme u prvního drážního skvostu.
IMG_20140608_100634.jpg / IMG_20140608_102241.jpg

Majestátný horseshoe-loping působí impozantně, jdeme cestou FL, kudy dojdeme přímo do prostoru stanice k řetízku zadem. Obsluha nás pouští a my se řadíme k brance. Dominátor je plnohodnotný, čistokrevný a zároveň největší klasický florless od B&M ve žluto-modro-oranžové. Tedy kategorií přesně to, co bylo Bizarro v 6FGA a vpodstatě jakoby Krake bez kolmého Dive elementu, akorát tedy výrazně delší. Stanice je jednoduchá, strohá, nicméně čistá a v pěkném stavu, žádná loupaná barva ani jiné zašlé části. Nastupujeme a usedáme do pohodlné sedačky, tak jak ji známe právě z Krake. Kontrola obsluhou, která je velmi svižná, a jedeme ne? Nerezová trojzávora otevře výjezd, podlaha zmizí a při klasickém pískání posunu vláčku BM dráhy jsme vystrčeni na mírný sjezd, vlnka vlevo, oblouk vpravo a už jsme na řetězu. Už v tento moment na sebe s Dejvem koukáme: „tohle je ale trošku rozdíl“. Naprostá plynulost prostě nic drnčícího. Apokalypsa (když ji vzpomenu) v tomto místě již stihla burácet a naznačit drsnost, ale my prostě plaveme vpřed a teď už stoupáme plni očekávání dalšího děje. Výtah není tak prudký a o to je taky delší, ale to nám nevadí a tak nahlížíme do dalších částí parku a spekulujeme kam případně pak. No a to už jsme nahoře. Malá srovnávací vlnka dolů a do rovna, která rozmaže znatelnější rozdíly mezi řadami, a útopný sjezd vbok po rameni postupně dolů do nádherného-obrovského-táhlého-plynulého lopingu. Dva táhlejší obloučky na srovnání jednotého času a hodnot přetížení, a opět větší cobra roll v celém provedení a naprosté plynulosti po celou dobu kroucení. Vyrovnáme se na výjezdu a setrvačností stoupáme k sekci blokových brzd s odstupovou nouzovou lávkou, jak to známe ze silverstaru nakonci finta-překvápko typu nic nic a náhlé klesání cukem dolů. Ovšem tak dokonalý (menší) airtime, ani málo ani moc, a to celé navázáno klesáním až k úrovni země, kde před námi série vývrtek corkscrew, to se jen tak nevidí. Od místa zlomu sekce až k vývrtkám máte pod zadkem luxusní centimetr vzduchu a letíte stejnou rychlostí jako dráha okolo. Ti, kteří rádi nechávají kousek místa pod zábranou, jsou v tomto místě v naprostém deliriu a já se opět hrdě hlásím k této jízdní nemravnosti. Takže dále corkscrew tam, a stejným prostorem protilehlou spirálou zpět, klopené oblouky při zemí, stále ve velmi slušné rychlosti výjezd zpět do patra a dlouhé finální brzdy, opět luxusně magnetem pozvolna. Úplné zastavení je až na konci celých brzd o délce na dva vláčky. Otočka okolo servisního depa, sjezd na přesuvnu, a do domečku stanice. Lezeme ven v naprosté euforii. Toto je přesně ono, konečně jsme se dočkali toho, na co jsme se těšili. Ameriko, ještě nad tebou nelámeme hůl! Jednou je prostě málo, takže pochopitelně přes výstup obchůdkem opět dozadu vstupem FL po lávce s pohledem na servisní depo se třemi pozicemi pro vláčky.
IMG_20140608_100740.jpg

Jízdu opakujeme se stejnými dojmy. Dominator prostě jezdí, je plynulý, je rychlý, je příjemný a dobře požírá frontu, protože víc řad a sezení po čtyřech prospívá rychlému průtoku front, ale hlavně je vhodný i pro naprosté začátečníky. Jdeme ven velmi potěšeni a v obchůdku po oku kontroluju trika z nabídky. Jdeme dále do parku a pokračujeme zpět k hlavnímu náměstí (jiná cesta od Dominatoru nevede) a po obvodu jezírka okolo Eiffelovky docházíme k širšímu chodníku lesíkem mírně z kopce a dole pod ním velké hodiny v provedení květinového záhonu. Cesta je ale zastavena pracovníkem bezpečnosti, který prozatím drží svým postojem hlouček v místě.
IMG_20140608_102808.jpg

Za hrubé dvě minuty již je 10:30 a hned po připomenutí „v parku je zákaz běhání a každý běžící bude vyveden z parku, a hodlám na to osobně dohlédnout“ dal gestem najevo, že můžeme pokračovat dále. Scházíme tedy k hodinám a hned vedle nich stojí další dráha. Zelená Shockwave je relikvií parku, i průmyslu horských drah jako takového. Jedná se o ocelovou stand-up steel dráhu první generace od firmy TOGO, což je znát jak na profilu dráhy tak i na prehistorických „sedátkách“ a vozíčcích. Představte si sedadlo staršího dámského kola, někde uprostřed prostoru, jakési opěrné záda jako bývají pro maminky s kočárky v autobusech a okolo toho závorky ze stran okolo rukou a nakonec zalomená tyč z boku, která přejde „jakože před a přes“ pás. To vše se přimáčkne na polo-stojícího jezdce. Je třeba dodat, že jsem věděl že tato dráha byla poznamenána dvěma incidenty. Kdy jeden byl tragický (ovšem prokázaně zaviněný jezdcem) a druhý shodou náhod naštěstí se štastným a bezškodným koncem, ovšem oba měly společného jmenovatele – vyklouznutí z úchopu/posezu. My nastupujeme a jedeme, loping, klasické pokusy o prvky, vlnka – možná.., normálně bych řekl helix, no ten tvar to asi teoreticky má ale to je tak všechno. Celkově trošku rachták, i na malém kopečku cítíte, jak se stojící konstrukce na podlaze vozíku láme sekavě podle „oblouku“ pod ním vpřed i vzad i do stran podle náklonu dráhy, nic sjízdného a tak nějak se to míjí účinkem. Dříve uvedené informace jen dokreslovaly celkový dojem z atrakce a korespondovaly. Dráha v parku stojí, lidé na ni občas chodí, i když se fronty na ni tvořit asi příliš nebudou. V reportáži coastermaniacs jsem našel názor, že by tuto dráhu už měli propustit na věčný odpočinek a nezabírat si místo v parku. Já se s tímto ztotožňuji. Jedna jízda byla dost a opakovat ji nemám v plánu. Jdeme dál směrem k parkovému topu (..ať už tam jsme, ať už tam jsme) a před námi Backlot Stunt Coaster.
PANO_20140609_091300321.jpg

Jdeme FL frontou, předběhneme skupinku a za chvíli přijíždějí naše autíčka. Tato mini-steel dráha je od firmy Zierer od níž často vidíme zakomponování magnetické manipulace s jízdou. Zde to je jak na rozjezd, tak i na brzdy, cívky vláčků jsou zvláštně svisle dolů po stranách vozíčku (ne skrytě uprostřed jak jsme zvyklí třeba z bluefire, nebo silverstaru), takže si vozí okolo sebe takovou hliníkovou sukni. To vypadá nezvykle, ale neruší to.
IMG_20140608_104310.jpg /

Vláček je vždy tvořen trojicí autíček, a v každém jsou dvě a dvě místa. Dráha sice stojí na holém prostoru, ale je dozdobena prostředím z filmového kaskadérství s poskládanými kontejnery, takže působí jistým náznakem tématiky. Sedneme si, jednoduchá zábrana bez pásového do-jištění, a můžem. Výstřel je spíš plynulý švunk do 64km/h a místo výtahu máme stoupavou poměrně pěkně odstředivou spirálu. Pak se hned ocitáme na vrcholu dráhy, sjedeme nějaké veselé esíčko a dojedeme k místu show. Tam se vláček zastaví a dějí se efekty jak zvukové tak ostatní a jako únik scény se závěrečným výbuchem na ústupu mizí vláček odjezdem vpřed a dolů do temné díry. Pokud sedíte v prvním nebo druhém autu, tak toto pidi-grand finále neuvidíte. Vláček je tedy opět magnetem pošťouchnut na temný sjezd dolů do tmy, zajímavý kopec dolů, nějaké to hemžení ve tmě, závěrečný výskok plakátem na světlo dne a vtípek pod přístupovým můstkem a konec do stanice. No proč ne. Pokud v parku dělíme na větší a menší dráhy, tato je právě tou menší, nicméně plnohodnotnou atrakcí, která je příznivá i pro mírně menší a má co nabídnout. Celá je plynulá, i když ve vozíčku jsme měli tendence trošku klouzat do stran. Zábavné, a proto dáváme druhou a pak ostrým pochodem ve hlavním směru. Docházíme na betonový plácek u místní sopkové lahůdky. Trošku hledáme kudy ke vstupu, pochvíli je jasno, tudy přímo do jícnu!
PANO_20140609_145715890.jpg

V našem případě tedy ne tak úplně, protože jdeme stezkou FL zadem obchůdku v protisměru, okolo nákupu onride fotek z jízdy. Obsluha si nás zkontroluje důsledně, protože hledá přídomek „plus“ u FL, a my vstupujeme před solidní řadu stojících, která se táhne za námi a mizí kamsi do dřevěně vyhlížející stavby kombinující obchůdek dole a frontoviště nahoře a všude okolo. Za chvíli přijede vláček a my usedáme. Sedačka poměrně pohodlná, ovšem po přetažení zábrany přes hlavu je to rázem ještě lepší. No jo, Intamin. A to v té lepší hydraulické podobě. Pokud znáte Scream – tak přesně to. Natáhnete si zábranu, kam chcete, a tam pak drží. Žádné zoubky, žádné mezipolohy. Zajištění druhotným pásovým zapínákem zde také je. Kontrola obsluhou, a pomalu jsme vyposunováni couravou rychlostí za zatáčku v rovině stanice. Pod nohami jsou znatelné pozůstatky tehdejších klád, které byly jednou z více atrakcí obývajících konstrukci sopky dříve. Loudáme se, loudáme, a najednou práááásk a letíme vpřed. Letmý výstřel v jízdě, dobrý, první oblouk ve vysoké rychlosti srovnání na rovinku přímo do hory ve výšce jejího úpatí. Jedeme, jedeme a prááásk druhý a ještě rychlejší na úplně absurdní rychlost, když uvážím, že jedu na závěsce a to pořád ve stejné hladině. Sotva začneme v následující mikrosekundě uvažovat nad tím, jak moc to teda jedeme (110km/h) tak se jízda zalomí dozadu a kolmo nahoru, stoupáme jako raketa. Hned jak vláček vylétne nad masiv sopky do otevřeného prostoru, tak nohama přes hlavu a půlvýkrutem postupně do běžné polohy zavěsky. Pod nohami 47m volného prostoru, koleje nad hlavou a my jedeme okolo vrcholu vyhlídkovým velkým obloukem, následuje 3x heartline roll postupně okolo sopky, tedy točíme se v ose srdce a pořád jedeme vpřed. Po třetím heartlineroll-u se dráha skloní dolů klesavým obloukem. Jakmile zmizí ve skále, pohodlné, ale dynamické zastavení magnetickými brzdami. Zastavení je do tmy, pomalý posun tmou ještě obloučkem do opět osvícené stanice a máme erupci za sebou. Celkově musím říct pozitivní zážitek, a velmi neobvyklá věc na závěsku. Oba výstřely jsou poměrně razantní a plynulé, oblouk dole mírně vytřásá ale je to v mezích pohodlí. Hlavní element vzestupu se jmenuje „roll-out“ a je unikátní. Je tu podobnost s prvkem sidewinder, jedná se o sled čtvrtloop-vertikální část-čtvrtloop-půlcorkscrew a teprve pak máme zase typickou polohu visu, ovšem to jsme už vysoko nahoře nad atrakcí. Mírným stínem celého dojmu působí zmíněné heartline-rolly, které nejsou vyloženě důsledkem předchozí jízdy a nejsou elegantně zakomponovány do přechodu prvků. Jsou plácnuté na zelenou louku (do rovného kusu dráhy) a působí krapet vynuceně, i když se to zakroutí poměrně zajímavě. Zorientovat se v prvním vzestupu chce buď zkušeného kaskadéra, anebo jako nám, několik jízd. Jedeme proto podruhé, a opět s pozitivními dojmy vycházíme přes obchod, kde studujeme snímky z prvního výstřelu, kde číhá foťák.
IMG_20140608_105445.jpg / IMG_20140608_111418.jpg

Sice na poměry evropského konzumenta jsme řádně zakrmeni, avšak stále plni očekáváni jsme taženi podvědomím dál dozadu v parku, a tam čeká poslední z hlavních důvodů, proč zde jsme. Okolo zadní části Volcana k  betonovému průchodu coby bráně k tyčícímu se monstru v pozadí. Intimidator 305 je místní chloubou a zabírá nejedno místo na světových příčkách. Červená barva nasazuje bojovnou a soupeřivou náladu, a výška prvního kopce v nedohledu ze země dává jasnou zprávu, budou padat rekordy.
IMG_20140608_105137.jpg

Míjíme závodní auto Dalea Erhardta vystavené u vstupu do frontoviště. To je i tématika celé atrakce. Volíme FL frontu, a i přesto že lidí je vzadu u stanice minimum, tak jsme rádi, že nejdeme hadovištěm, ale přímou čarou bez překážek dopředu k nástupišti pod stříškou. Po cestě ve frontovišti jsme mírně ovanuti několika fukary s mlhovinou pro občerstvení čekajících. Tam naštěstí nikdo není, ale vedro tam je a tak spěcháme pod onu střížku. U zadního FL vstupu nečeká nikdo, obsluha ve stanici je čtyřčlenná a zadní usměvavý pracovník nám kontroluje Plus na náramcích a vpouští nás k brankám. Budeme druzí na řadě a tak sledujeme odjezd předchozího vláčku.
IMG_20140608_111938.jpg

Sedačky velmi silně připomínají Desert Race, kontrola zajištění je velmi rychlá, ovšem důsledná a po chvíli dávají do velína v rohu signál „u mě dobrá“, a standardně to stvrzují ze svého stanoviště na rohu tlačítkem. Do toho se ozve z ampliónu „pánové, nastartujte motory“ ve stylu Nascar. Ve vteřině sjede kabelový, ano kabelový, výtah s háčkem, podchytí si vláček a už ho táhne nahoru. Ale ta rychlost. Vláček se hned u prvního vozíku vepředu zalomí nahorů a zmizí někam nad zastřešení stanice. Kam? není vidno, ale je to hodně do kopce, a hodně rychle. No a to už máme před sebou náš prázdný vláček, a i my usedáme do zadní poloviny.  Je to jak jsme zvyklí u DR první dvojce mírně níže, druhá mírně výše schopna lépe pojmout vyšší figury. Přetahujeme přes hlavu zábranu a to je překvapivě příjemné.  Všímáme si, že je to přesně Desert Race, akorát to pevné seshora přes ramena je nahrazeno několika popruhy (jako je bezpečnostní pás v autě) sepnutými do polstrovaného látkového obalu tvořící příjemné hutné šle přes ramena dolů k pasu. Ty vedou zpoza hlavy a dole drží již v typické dolní části se dvěma madly na ruce, tak jak ji známe z Desertu a to vše pochopitelně opět jištěno dole zacvaknutím druhotného pásu z výstupku v sezení. Přes ramena to jistí opravdu pevně, ale i tak je možné sedět v poloze a výšce ramen vyhovující každému jinak, ovšem nějaký prostor pro vůle zde není. Obsluha si opět osahá každého zajištění, a dává signál. Ozve se burácivá výzva „gentlemen start your engines“, my pomyslně tůrujeme své stroje a na horizontu přes hlavy ostatních vidíme blížící se háček, jak si jede pro nás. Cvak a vyrážíme vpřed kopcem. No jedeme, spíše opravdu letíme. Sklon je závratný, na běžnou sit-down velmi prudký no ale hlavně ta rychlost. Díky sklonu a výšce jsou jedinou referencí pohybu sloupky okolního schodiště podél výtahu, a ty se jenom míhají. Když povážíte, že na menších drahách nejedete takovou rychlostí ani z kopce, tak se nabízí myšlenka co teprve příjde. A taky že přišlo. Ti kdo čekali na polevení síly výtahu a rozjezd z kopce se nedočkali. Výtah jede, jede, a nekončí na vrcholu ale až několik metrů za sklonem kde se odpojí tím, že vláček chce sám jet z kopce rychleji a předběhne tažnou část lana dobrovolně. Takže stoupáme a rozjíždíme se ještě rychleji, protože už jedeme z kopce. Ten sklon a sešup je monstrózní, rychlý, prudký, intenzivní dolů slétneme dráha se prosedne a zalomí vpravo do klopené a poměrně utažené zatáčky při zemi v solidních 140kmh. Nastává pro mě doposud rekordní dávka přetížení, graduje nekolísajícím tažením oblouku ve stále stejné rychlosti. Regulérní náběh na blackout. Vyrovná se oblouk, ovšem stále pod vlnou přetížení stoupáme až k prvnímu negativnímu hopu, který pro změnu vyrobí poměrně slušné negativní Gčka do kterých se překlopí prakticky okamžitě. Co jsme měli v pozitivních do předchozí chvíle, máme teď v negativu. Toto celé není impulzní záležitost, takže každý má možnost si dosytnosti vychutnat požitek z intenzivní jízdy. Následuje další přízemní a rychlý oblouk. Zcela naklopeni jedeme na levém rameni, následuje půl inlinetwistu, který překlopí na druhou stranu do opačného přízemního oblouku, bez změny výšky. Ten švunk, kterým se to přetočí z jednoho jezdcova ramena na druhé, má opět solidní grády a je lepší ho očekávat. Rychlost této změny je zachována i v následujících třech podobách tohoto elementu, pak následuje korekční airtime hill do kterého jsme magnetem přibrzděni na nižší rychlost, ovšem hned za vrcholem se ukáže, že to je přesně ta správná (ještě stále dost vysoká) pro airtime klesání dolů, mulda, ještě jeden závěrečný převrat na druhý bok na rozloučenou, a vtípek nakonec přehozením přes horizont a stranu do brzd magnetem a klesající rampy kde mají všichni konečně čas pobrat dech a přepočítat končetiny, stanice a finále. Velmi intenzivní jízda se postarala o několik opatrnějších kroků po typicky krkolomném výstupu z Intaminího vozíčku a postupné hledání exitové branky za pomoci hmatu. Jdeme oplocenými chodníčky okolo podpěr dráhy a necháváme se míjet superrychlým průjezdem černočervené šmouhy, za kterou se s machovým zpožděním táhne řev o síle zhruba 32 odkrvených hrdel. Tak trochu plni dojmů a prázdni slov. Přes obchůdek, který oslovil provedením tematických předmětů a nabídl fotky. Nabíráme dech, a pochopitelně je jasno. Takže stejnou cestou a opět k brance prakticky bez čekání s FL. Tato dráha je prostě úžasná. Vysoká - a to tak že dost, rychlá, velmi intenzivní, zábavná. Tak trochu možná není pro začátečníky a slabší povahy s menší tolerancí na hodnoty přetížení, má to grády a docela dost. Ovšem hlavně, při celé intenzitě je jízda naprosto plynulá, žádné trhání, rumplování nebo rezonance. Po několika letech dovádění v parcích je tohle přesně, to co mi po delší době zase rozehřálo jezdecké srdíčko a dodalo tomuto výletu konečně pořádnou šťávu!  Několik technických zajímavosti o tomto skvostu: Kategorie – Gigacoaster (steel,sitdown);  Výška prvního kopce 93m, Sklon 85°; Rychlost 140kmh; Přetížení až 5G (na prvním oblouku po dobu 7s!); Kabelový výtah, který je spojený do trojuhelníku stanice-vrchol-dolní část nejvyšší podpěry-stanice; Chlazení koleček a částí dráhy zkrápěním vodou. Když čekáte na vláček, tak je vidět jak přijíždí po před-staničních brzdách a předním malé čůrky vody kropí koleje a podvozky. Tak stejně tomu je i na výtahu, kdy v tom sklonu občas dolétne kapka i na jezce. Je třeba se neunáhlovat s myšlenkou, že se předsedící na vašem vláčku pokouší plivat proti větru. Dráha prodělala čtyři změnové fáze do dnešní podoby. Postupně došlo k těmto změnám stavů:
1.– Dráha postavena, ale příliš často si lidé stěžovali na úplný blackout a bylo usouzeno, že rychlost na prvním oblouku pod kopcem je příliš velká a přetížení příliš vysoké. (navzdory tomu určitá skupinka fanatiků si pochvalovala profil tratě)
2.– Na dolní část prvního sjezdu byly „dočasně-do vyřešení problémů“ nainstalovány malé magnetické permanentní brzdy (dva pevné magnetické pláty jak je známe kdekoliv z vysouvacích brzd), které zredukovaly rychlost sjíždějícího vláčku do prvního oblouku a ten (a celý zbytek dráhy) pak byl projet nižší rychlostí, což nezpůsobovalo blackouty v takové míře. Zhruba v tuto dobu byly také vyměněny zábrany přes hlavu. Výměna těch typických pevných od intaminu (Desert Race, Furious Baco,KingDaKa) za polstrované pásové sklidila velmi pozitivní ohlas.
3.– Jezdci si ztěžovali, že brzdění dole na prvním kopci kazí dojem z jízdy a zároveň park přišel s permanentním řešením. Došlo k výměně dolního oblouku pod kopcem za výrazně širší, který tolik neutahoval a byl pozvolnější. (ps:na google maps je vidět kde dodnes odpočívají prudké oblouky z první verze)
4. – Po výměně oblouku již nebylo nutné vláčky brzdit na sjezdu, a tak došlo i k demontáži brzd na klesání a vláčky opět padají do první dávky přetížení plnou rychlostí a přirozenou setrvačností udělenou kopcem. Toto je podoba, kterou jezdí Intimidator 305 dodnes a ve které jsem jej vyzkoušel i já. Z dnešního pohledu je pro mě naprosto nepředstavitelné, že by přetížení v oblouku dole bylo ještě vyšší. To by opravdu mohlo být pro mnoho lidí nepříjemné a jsem rád, že jsem se dostal k návštěvě až v době, kdy dráha dostala čas vyzrát. Zároveň je vidět přístup naslouchajícího vedení parku, co dbá na návštěvníky a záleží mu na dojmu a nebylo mu zatěžko do relativně nové dráhy konstrukčně zasahovat. PortAventuro dívám se vašim směrem! Závěrem musím dodat, že jak je dráha teď je téměř dokonalá a nemám co vytknout.
Velmi potěšeni máme před sebou ještě slušnou část dalších atrakcí, a tak ač neradi, dáváme si na chvíli oddech volbou další. Míjíme prozatím skrytou věc s názvem Flight Of Fear a jdeme k Intimidatorově sousedce, dráze Anaconda.
IMG_20140608_115134.jpg

Tato dráha nemá FL, takže jdeme se všemi regulérně do fronty, mírně s obavami zbytečného zdržení se dostáváme po cca 20 minutách na řadu, po pražícím slunci ve frontě opět přístřešek stanice připadá jako oáza. Stanice i sama dráha nese rysy staršího kousku, ačkoliv je vše pěkně čisté, natřené a udržované. Nasedáme, a velmi živě se vybaví Big Loop. Výtah sám osobě rachtá, ale to by ještě nebylo na škodu. Vyjedeme nahoru a sjezd do úrovně pod hladinu vody do podvodního tunelu s betonovými stěnami následovaný lopingem a sidewinderem ve vyšší úrovni nad hladinou, pak ovšem na sekčních brzdách v malé rovince je vlak zastaven prakticky do úplného stopu což teda nikdo nechápe, protože se nekoná ani sjezd ani zásadní element vyžadující tento nesmysl pozvolného rozjezdu do rovné části. Pak sled několika inverzí bez většího ohlasu u mě, corkscrew u hladiny vody, ovšem stále cca 6m nad zemí, a i to ma bigloop lepší. Dojezd vedle stanice podhledem výtahu a brzdy paralelně s ní. No tak v Arrow Dynamics opět nezklamali. Dráha je vytřásač a hlavobol. Ze všeho nejvíc vadí nesmyslně zařazené prvky a tak sekavě dělané oblouky vřadě, to už tu dlouho nebylo. Tato dráha je opravdu krok vedle. Své jezdce si během návštěvního dne soudě podle utvořené fronty asi najde, ale nabízí se otázka z našeho pohledu „prostě proč takto?“. Kroutíme hlavou a jdeme obchůzkou dále. Rychlé osvěžení v otevřeném stánku s pitím všeho nealko druhu následované průchodem toalet, které jsou zde často vyhrazeně kombinovány s kuřáckým koutkem. Zákaz kouření je zde dodržován poměrně zodpovědně, a ochranka tu a tam dojde okolo vyznačovacích čar, jestli někdo nestojí za, a nekouří nedejbože v blízkosti dětí. Docházíme do širší pěší zóny s přilehajícími přízemními stavbami na stravování a mezi nimi se tyčí velmi solidně vyhlížející věž s volným pádem DropTower. Tato věž se ráda do kříže chlubí s KingsIsland parkem nejvyšším volným pádem na kruhové věži, nicméně faktem je, že jak výšku stavby, tak výšku dropu (místo dojezdu prstence po první brzdy) má AtmosFear v Lisebergu stále větší. Tím ovšem Američanům nebudeme kazit tak pěknou radost.
IMG_20140608_122816.jpg / IMG_20140608_122834.jpg

Řadíme se do FL fronty, čímž předběhneme skupinku v houseništi okolo a jsme konkrétně zařazeni k jednomu z více míst zakončených vstupní brankou a budkou obsluhy. Celý obvod prstence je rozdělen na čtyři části a na zemi je vždy patřičný barevný puntík. Vícečlenná obsluha pak má rozdělenou kontrolu a usazování právě podle tohoto klíče. Jsme usazeni, a pak obchází paní z obsluhy kontrolovat zajištění a při cestě zpět na nás mává oběma dlaněmi k nám, všichni mávali, tak jsme zamávali k její spokojenosti a můžeme vyrazit. Kruh sedaček je zde větší než jsme zvyklí ze Screamu, i věž je o něco vyšší, ale to není na škodu. Větším průměrem kruhu je docílen trošku lepší pocit sezení ve vzduchu, protože za zády nemáte hned věž ale ještě kousek prostoru navíc. Výhled na park je odsud impozantní, akorát s jedním detailem, sedačky se neotáčejí okolo. Kam si sednete, tam koukáte celou dobu. Trošku mínus, ale délka pádu to obstojně kompenzuje a tak velmi potěšeni vykročíme hned kousek vedle kde je stanice dřevěnky coby tváře parku již od prvního dne otevření. Rebel Yell je klasická dřevěnka typu racer (2 stanice – 2 dráhy paralelně k sobě) bílé barvy a lemuje zadní hranici zábavního parku. Dále ve směru od brány je již jen vodní část, kam jen ze zvědavosti pokukujeme. Jelikož je dráha spíše historická, nečekáme nic extrémního. Nastupujeme natřeným celodřevěným koridorem až ke stanici samotné a i tam je vidět živoucí muzeum v dobrém slova smyslu.
IMG_20140609_135710.jpg

Usazeni do vozíčků s klasickým T-barem vyrážíme obloukem dozadu na paralelní výtah a už při šourání se tam je cítit zajímavé vypružení mezi kolečky vláčku. Celá ta jedoucí věc se vcelku příjemně houpe a ani nedrncá. Výtah, a první sjezd, a je třeba říct, že zde je regulérní airtime na sjezdu. Nejedná se o agresi, ale krásný volny sjezd. Na malých boulích nahoře dokonce ještě o něco barevnější airtime před dosedem do rovnějších částí na kopečku. Dráha je klasickým zástupcem typu „out and back“, takže jedeme přímočaře nakonec, kde otočka zpět a zase přímočaře vedle naší původní cesty, teď o něco níže zase zpět ke stanici. Stále vlnky neztrácejí na zajímavosti a ani po 40-ti letech rozhodně nepatří dráha do starého železa(dřeva). Když si představím, že toto měli k dispozici návštěvníci už okolo roku 1975 tak jim upřímně závidím. Vycházíme exitem a přímo před námi je zvedací kolotoč „Windseeker“ v provedení s pevnými rameny. Opět užíváme FL a předbíháme tak tři dávky ve frontě, usedneme a točíme. Výška, do které kolotoč (rotační střed sedaček) vyjede, je velmi slušná, rotace okolo není agresivní, a klesání z vrcholu je spíše pozvolné, i když je cítit. Klasifikoval bych jej jako pěknou poobědovou atrakci na vytrávení. Seshora je pěkně vidět na celý park i do okolí, a i na tu vzdálenost vynikne, že Intimidator, DropTower a Eifelova věž jsou skutečně někde výše než zbytek atrakcí. Pozitivně vytočeni jdeme zase zpět přes ulici na místní myšky Ricochet. Žlutá atrakce, vystřižená jako z přednastavené dráhy v RcTycoonu nemá FL ale ani frontu a tak za pár okamžiků stojíme u nástupu. Klasické vozíčky i procedury, a dvoučlenná obsluha. Nasedneme a jedeme, první kopeček je pěkný, a pak myškování, jízda plynulá, neurazí, nepřekvapí. Hodnotím jako plnohodnotnou atrakci parku v této kategorii. Tématika žádná, ale vzhledem k tomu, že je dráha namotána na místě to nepočítám jako mínus.
Přímo vedle výstupu je FL vstup pro další dřevěnku, tentokrát Hurler.
IMG_20140608_131303.jpg

Nastupujeme FL několika obchůzkami okolo centrální boudy uprostřed, a zachvíli jsme na řadě. Vozíčky opět o něco menší než jsme zvyklí z němecek a jsou vždy po jedné dvojci jako má wodan, nicméně stroze obyčejné, bez zvláštního zdobení.
IMG_20140608_131349.jpg / IMG_20140608_131506.jpg

Posun ven ze stanice už napověděl, že toto nebude atak na první pozice komfortu. První kopec nabírá jistou výšku, ale hned pod ním jsou všichni ztrestáni patřičným rachocením a vyfackováním ze stran. V tomto duchu se nese i zbytek dráhy až do finální rovinky končící ve stanici. V táhlém rychlém oblouku vyloženě člověk trpí. Znáte ty jízdy, když už se těšíte, až to bude za Vámi? Tak toto byla ta moje. Krapet vytřískáni, ale pořádku jdeme dál. Další na řadě je v blízkosti další dřevěnka stejné kategorie, Grizzly. Ta je zajímavá svým umístěním. Stojí vyloženě v lese, a i při chůzi do stanice, máte pocit spíš lesní procházky než zábavního parku, no proč ne.
IMG_20140608_132630.jpg

Jízda zařadila toto lesní dobrodružství do typické střední dřevěnky v přírodní barvě. Rachtalo to, i když né tak tragicky jako Hurler, ale alespoň při pohybu mezi stromy zde bylo něco nového. Jako jízdní zážitek mi jednou bylo akorát a proto volným krokem jdeme už nyní po asfaltu mírně do kopce, okolo Eiffelovky k fontáně. Máme již prakticky všechny hlavní špeky, a tak dochází na ostatní drobné smetí a přídavky. Volíme Swinging-inverter ship, tedy loď která se houpe, ale taky udělá kompletně kolečko přes. Jelikož jsme nikdy takovou neabsolvovali, tak se s očekáváním stavíme do fronty.
IMG_20140608_134353.jpg

Posez není zrovna nejpohodlnější, něco bigloopského přes hlavu, ale sedíme po pěti v řadě a tak fronty zde nebudou tak stát. Párkrát se to zhoupne, a pak konečně jdeme okolo. Co k tomu říct. Nic dobrého. Nevím, jestli to dělají všechny tyto atrakce. Veškeré to příjemné houpání a airtime, který se děje na normální lodi, tu není. Ani při přechodu přes vrchol pak ten sešup není dost rychlý na vyvolání jakýchkoliv pocitů, krom toho že cítíte, jak visíte uvnitř zábrany. Přechod přes vrchol je tak pomalý, že tam člověk prostě visí hlavou dolů za ramena a vidí lidi pod sebou, ale to je tak vše.
IMG_20140608_165506.jpg

Jízdní zážitek nula, pocity ze všeho nula. Zklamáni si jdeme napravit chuť hned vedle na opěvovaného Dominatora, a taky že se děje. Dvě jízdy upraví náladu, vždyť ono je tady vlastně hezky. Nyní otevřenou cestou jdeme zadem, okolo malé dřevěnky v netradičně modré barvě. Vstup na ni je na straně náměstíčka s malým divadlem dětského světa. Rozhodli jsme se dřevěnku z recese vyzkoušet. Woodstock Express je family mini-wood dráha, do které se bez problému vejde jak dospělý tak dítě, takže osádka je regulérně smíšená.
PANO_20140608_141125196.jpg

Dráha pěkně jede, a vyrobí i pěkné pocity na kopečcích a malém sjezdu. Velmi vhodné pro vyloženě menší děti na výchovu, kterak se dostat k běsnění na Colossu a Torru. Při odchodu z dětského světa právě probíhá show. Peanuts a přátelé to rozjíždějí pro mrňata na podiu a těší se hojného publika na protilehlém sezení.
IMG_20140608_141450.jpg

Se solidním hladem bloumáme kudy kam, a volíme jídelnu uprostřed níže položené části parku u DropTower kde dáváme slušnou pizzu a pití. Nasyceni vyrážíme na přídavky, takže Volcano je jasné, a to tak že několikrát,
IMG_20140608_183545.jpg

Pak hned k Intimidatoru pochopitelně. Jenomže mezi nimi nám málem proklouzla rybička v síti. Flight of Fear je přesně mezi dvěma hlavními špeky parku.
IMG_20140608_153605.jpg

Stroze armádně zdobené exteriéry doplní slušně zdobený vnitřek přístupu ke stanicím, zhruba na úrovni eurosatu. Zadním vchodem FL (proti výstupu) dojdeme tunely do výrazně chladnějších prostor oproti venkovnímu hicu. Místo nástupu je stanice, a ona to je dráha, no tak to je dobře, dráh není nikdy dost. Sledujeme odjezd plného vláčku, ale on neodjede, ale vystřelí. Ovšem za doprovodu…moment, ten zvuk už taky známe. Ona to bude asi stejná starší LIM technologie, stejně jako jsme viděli u Joker Jinx v předchozím parku, no proč ne. Tak naskočíme, naprosto stejné zajištění pásem na rám zábrany místo okolo jezdce už nikoho nepřekvapí. Výstřel za obvyklého bzučení do tmy taky ne, a ve tmě a chládku si to docela i užíváme. Po prvním elementu je jasno, pamatujete si Joker Jinx? Tak to je přesně to samé . Ona SpaghetiBowl koule, je zde stejně jako celá dráha krytá konstrukcí, jede se ve tmě, a uvnitř jsou světla, která tu a tam nabízejí jistou referenci k okolnímu světu. Díky tomu vám neřeknu jaké barvy je dráha. Naprosto stejný sled prvků, závěrečný výkrut v nízké výšce a finální brzdy. To nebylo tak zlé! Ba co víc, bylo to lepší. Vše co JJinx mělo špatně (pomalá obsluha, nesmyslné stání než je vláček vpuštěn do stanice, to tady nenajdete. Hlavně taky proto, že za brzdami kde u 6FAm vláček prostě jen otálel, zde je regulérní výstup, takže bez ohledu na odbavení ve stanici již předchozí jezdci vystupují a vzájemné akce se časově neovlivňují. Také pak ve stanici nástupu je příjemně rychlejší, když vozíčky dojíždějí odepnuté a prázdné a celý nástup je o to rychlejší.
IMG_20140608_193550.jpg

Stanice je tematicky docela pěkně vyzdobená, a tipoval bych to na oblast 51 a mimozemské výzkum tajné vojenské základny. Za tuto atrakci rozhodně kladné body. Není hyper-moderní, ani intenzivní ale jezdí pěkně, vypadá pěkně a dává smysl. No tak jsme se zase o něco obohatili, ale ted už opět intimidator, střídaný sebou samým nebo Volcanem, a Volcano rovněž. Při tomto dvoj-točení přišla vhod občerstvovací stanice s lavičkami hned vedle Flight of Fear  a přesně mezi Volcano a Intimidatorem.
(IMG_20140608_111418.jpg)

Tam jsme přišli na to, že když je dost dobrých drah a dost teplo tak se dá skoro exnout 0,68 láhev i když člověk není zrovna pivař na půllitry. Penízky sice v tomto případě nezůstávají u nás v peněžence, ale na to už je člověk v parku nějak zvyklý. Pak už následovalo navyšování mlsné denní dávky, Drop tower, Windseeker,Jeden pokus Dejva o místní rafty. Já jsem na ně rezignoval po několika pohledech okolo po atrakci, a vyslal ho samotného na průzkum. Počkal jsem si u výlezu, abych se dobře pobavil jeho výstupem. Dočkal jsem se. Zkropený vylezl ven řka:“ Není tam vůbec nic, čtverec korýtka okolo, a jednou tam mají normálně na sprosto puštěnou sprchu co visí mezi dvěma stromy přímo na raft“, tématika spíše ne.
IMG_20140609_121643.jpg

Takže i já jsem spokojen, no a pak opět do stereotypu Volcano-Intimidator a protože čas se schyloval, volíme pro závěrečné točení do zavíračky posla dobrých zpráv Dominatora. Poslední dvě kola bez vstávání a třetí s oběhem okolo jistí, a my pomalu odcházíme.  Shuttle bus se naplnil prakticky okamžitě, protože dobrá polovina cestujících již čekala u označníku zastávky, obsluha se dotázala na hotely, které jsou žádány, a rozvezla nás během pár minut ke svým noclehům. My, poměrně unaveni ulehli, a regulérně zabrali. Ráno budík už byl opravdu dotěrný, typickým pracovním režimem chůze po slepu do koupelny se člověk ocitá v dalším dni. V tento moment jedna otázka – Myslíte, že z jěždění na drahách mohou bolet svaly? Ano! Měl jsem pocit, že jsem včera celým tělem složil vagon uhlí. Nevím, jestli to dělal ten intimidator nebo jiná atrakce, nebo těch pět dní v parcích co jsme tou dobou měli za sebou, ale dostavovala se solidní tělesná únava. Ano právě jsme vstali, nicméně i tak. To ovšem nic nemění na faktu že je před námi park, ba co víc, dobrý park takže opět pod vlivem nadšení bez ohledu na únavu vpřed.
IMG_20140609_093455.jpg

Tentokrát nás vezl Volcanovsky vyzdobený shuttle, hymna nás již nezaskočila. Vše v podobném duchu. Dobré atrakce dostávaly přednost před slabšími, některé byly vynechány zcela po včerejší zkušenosti. Dejv si chtěl vyzkoušet ještě jednou Hurlera takže se s mou nevolí jet vydal sám do fronty, aby se vrátil, že zrovna Hurler nejede. Na Grizzlym měl větší štěstí, s mým usměvným vyzvídáním jsem se dočkal jen odpovědi, že se nic od včera nezměnilo. Vše ostatní již bylo v zaběhaných kolejích a ty menší věci jsme dávali 2-3x a ty větší víc. Druhý den jsme vyjeli i na vyhlídku na Eifelovku. I ta byla vcelku potěšením, bylo krásně vidět a opět vynikly výšky atrakcí.
IMG_20140609_115405.jpg
IMG_20140609_115426.jpg
IMG_20140609_115439.jpg
IMG_20140609_115644.jpg
Mimo jiné jsme vyzkoušeli i klasické boby, jak je známe odevšad, mírně skryté za Volcanem. Ty spíše korespondovaly s očekáváním, a malý bolehlav byl spíše očekávaným vlastností než negativem. Součtem obou dnů celkově Volcano 21x,Intimidator 305 – 20x, Dominator 16x, Drop tower 6x, Windseeker 4x, Backlot Stunt Coaster 5x a ostatní drobky po čtyřech zhruba ty lepší a zbytek po dvou. Během přechodů mezi atrakcemi jsme natrefili na přesun Peanutovy skupiny k divadélku.
IMG_20140609_122931.jpg
IMG_20140609_140027.jpg

Závěrečné točení tentokrát završilo Volcano, které se tímto o jednu jízdu stihlo vytáhnout nad Intimidatora. Celkový dojem z parku je velmi pozitivní a mohu ho směle doporučit naprosto všem. Tématika parku je spíše obecná. Park má celkově svou vlastní tvář, je upravený, decentně načančaný, i když konkrétní atrakce nejsou vyloženě nazdobené a integrované do výtvarných výjevů tak jak jsme někdy zvyklí v evropě, kochat se pak i ve frontě. Důležité pro mě bylo, že všude byl naprostý pořádek, vše čisté, nově vypadající, uklizené. Období naší návštěvy nám přálo ještě z druhé strany. Park letos slavil 40 let od svého otevření a k této příležitosti znovu oživil některé původní elementy parku. Např. zpívající houby s žabákem, které každých 15 minut hraji různá vystoupení,  Candy Apple Grove alej na hlavní cestě ve stejnojmenné části parku a ostatní doplňkové zdobení.
IMG_20140608_104016.jpg

Oproti předchozím parkům bylo příjemnou změnou hlášení obsluhy. Pokud obsluha něco říkala pro návštěvníky na atrakci, nebo jen povzbuzovala tak ji vždy bylo velmi zřetelně rozumět a hlasitost byla přesně akorát. Pokud se ovšem něco ozývalo, nebylo to neustále, ale jen občas, a i čekající věnovali více pozornosti. Třeba u Windseekeru pán z budky informoval už během jízdy, že teda pojedeme nahoru, a když jsme se zastavili s vzestupem v půlce tak se ptal jestli nám to stačí, a nebo chceme více, a vyloženě si počkal na naši reakci. Ještě 2x jakože-znuděně reagoval, že neslyší a až celý kruh v otáčkách někde nahoře křičel, že ANO chceme výše, chceme více, tak postoupil otáčení a jízdu dál. Rovněž na Volcanu a Intimidatoru byla obsluha velmi přátelská a v rámci volných časů mezi jízdami se zabavovali s ostatními ve frontě. Soukromě, kdy povzbuzovali třeba bázlivé dvojce, nebo probírali názory na „lepší řady“, nebo kolektivně, kdy přes mikro-porty na hlavě hovořili s celým davem přes amplióny ve stanici a frontě. Na Intimidatoru byl druhý den ve stanici jako obsluha starší pán Dale, který vyprávěl příhody z dávných dob provozu parku a z jeho vlastních jízd v čase volna. Jak jsem se už dříve dočetl na internetu, park si drží hned několik původních zaměstnanců, kteří pracují v KD celou dobu, co park existuje. Je mezi nimi i pokladní u turniketu, i několik lidí z obsluhy, úklidu a údržby. Při pobytu v parku máte podobně jako třeba v EP pocit, že pracovníkům na finálním produktu pro návštěvníky opravdu záleží, a je to znát. Celý provoz a chod atrakcí je přesně takový jak čekáme, že bude. Rychlý, živý a důsledný. Na rozdíl od obou 6F parků (co jsme navštívili) se tady výměna lidí na atrakci stíhá v minimálním čase a fronta se hýbe úměrně k možnostem. Odbavení čerstvých jezdců je rovněž svižné.  Naši „Fast Lane Plus“ výhodu jsme první den úročili, i když to nebylo závratné, minimálně třetina jízd celkově byla vděčna za právě tuto úsporu. Druhý den byla výhoda už znatelnější. Na Volcanu jsme objevili kudy sledovat množství stojících, a kolem oběda jsme předbíhali až 45minut davu, v tu dobu na Intimidatoru nebyla fronta větší, ale dobrých 30minut fronty se tam taky vyskytlo. Dominator díky řadám po čtyřech pojídal frontu slušně, ale rovněž to rozhodně nebylo jedno, jestli s FL, nebo bez. Takže opět plus pro nás a radost z nevyhozených peněz. Druhý den uběhl stejně jako první a byl zas park bohužel za námi. Tento park narovnal naše mínění a dojmy o situaci v zámoří. Se dvěma tričky…
IMG_20140608_221307.jpg
…plni pozitivních dojmů a dobrých pocitů jsme došli k autu a vyrazili zase o kousek na jih směr Williamsburg. Kings Dominon děkujeme, a rozhodně zde nejsme naposled! (pokud zdraví, zaměstnavatel a intervence ČNB laskavě dovolí)
___
Závěrem této části recenze jsem doufám naplnil inzerovanou změnu k lepšímu, a budu se opět těšit s těmi, kteří vydrželi a vydrží, tentokrát již u závěrečné-poslední části moji megarecenze amerického dobrodružství, kde se podělím o dojmy z dvoudenní návštěvy parku BuschGardens-Williamsburg a konečně vyzradím, co velmi neobvyklého se nám povedlo absolvovat.

Aktuální hodnocení: 0,0 / 5