srpen 2022

Po Út St Čt So Ne
01 02 03 04 05 06 07
08 09 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31
<   >




2.část - Six Flags Great Adventure (napsal Lukáš Lyčka)

Za velkou louží...

Druhá jízdní, na můj povel do sedel. Letiště v Praze, běžný let do Paříže, čtyři hodiny na přestup v moderním terminále CDG 2E, který se v momentě vylidnil a bylo tam až hrobové ticho, nádhera. V poklidu slunečného odpoledne se přišouralo naše 757 pod vlajkou Delty. Celkově očekáváme hrůzy při průchodu imigračním a celním ve směru do usa před námi. První takový dotek byl pří kontrole pasu a palubní vstupenky právě do letadla přes oceán, kde hned za brankou ještě v Paříži na CDG nás pracovnice požádala o předložení letenky zpět. Tu jsme měli někde v batohu, takže jsme chvíli lovili a zvyšovali drama, nicméně když jsme vytáhli složku, v kteréžto jsme začali listovat mezi papíry a vykoukl štos rezervací hotelů a parků, pracovnice pookřála vidouc, že s uzlíčkem v ruce opravdu emigrovat nechceme a výsledný e-ticket již shlédla čistě z povinnosti. Pěkné počasí po celý let nabídlo pohled na pěkné ledovcové pásy někde u Grónska a tu a tam kontejnerovou loď. Hladkému přistání v Philadelphii předcházely dvě nádherná a řádně vyklopená esíčka s letadlem v nízké výšce, čímž pilot velmi potěšil naše horskodrážní srdíčka. Zákaz používání foťáků a telefonů v zóně mezi letadlem a imigračním byl zdůrazňován již v letadle, a pak ještě několikrát po cestě. Z chobotu vycházíme k turniketům a přichází obávaný bod.  Z možných front si vybíráme úředníka-sympatického bělocha, a po jednom jdeme. Já jsem šel první. Atmosféra napovídá, že zde není prostor pro žerty a okázalá gesta. Naštěstí se po několika povinných dotazech typu práce, studium, účel návštěvy provalilo, že jsme v USA kvůli horských drah, a z úředníka se vyloupnul také příznivec, což napomohlo velmi klidné atmosféře celé procedury. Když mě kontrolně vyzkoušel jestli se v NewJersy něco ještě nestaví a dostalo se mu vyřčené formy stránky z wikipedie o KingDaKa a Zumanjaru, bylo dobojováno, razítko „Allowed“ a další. Spokojený imigrační úředník mávnul na dalšího, který již byl naprášen, že jede semnou, a tak zpovzdálí od kufrů pozoruju vysmátého Dejva jak jen vesele konverzuje, skenuje a konverzuje, a za pět minut je také vpuštěn. Jsme venku, a pořád čekáme tu prohlídku kufrů, lustraci, a posezení v samostatné sterilní kukani s agenty stb. Táhneme kufry a najednou velká vlajka „Vítejte v USA“, no děkujem, kam máme jít teda na tu pašeráckou prohlídku z videa? Jdeme dál, a najednou taxíky na cestě, všude lidi tak nějak chaoticky tam a jinam. Tak si říkáme, to zas asi celé s tím příjezdem a vracením zpět do Evropy nebude tak horké. Celá ta hrůza se vlastně obešla bez hrůzy. Pro člověka s běžnou konverzační schopností v EN bezproblémová záležitost v rámci 20 minut mezi letadlem a východem do veřejného prostoru.

Shuttle busík nás veze na jedno z několika míst přímo na letišti s půjčovnou aut, podle firem má každá svůj, zdarma. Kdo má koupeno dopředu po internetu, stojí jinou frontu jako my (nikdo v ní není) ačkoliv běžná fronta se táhne prakticky okolo malé budovy na parkovišti s vozidly. Za chvíli dostáváme nové pěkné 2,5l vozítko Nissan z kategorie „Economy“ (pokud jste to v tom 2,5 nepoznali) s najetými 3000 kilometry, ještě voní novotou, usedáme, a vesele vstříc interstate. Běžná navigace v češtině s adekvátními mapami nás po cca 150km dovedla k hotelu, evropského času 06:00 po celém 24h dni na cestách. Uleháme ke spánku v časovém posunu a zítra hurá do parku.

Snídaně v hotelech USA pokud nebydlíte v Hiltonu a obecně luxusních, jsou o dost skromnější, než jsme zvyklí třeba z Rakouska a Německa, neurazí, ale moc si od toho neslibujte. Vzhledem k tomu, že tělo se nějak nedožadovalo potravy, tak s plánovaným předstihem šup šup do auta a jedeme. Dnes je opravdu nádherně, ani mráček, sluníčko dávno venku a před námi 6F:Great Adventure. Namísto delší cesty po dálnici jsme vybrali cestu kratší mimo dálnice a vyrazili jsme poznávat krásy mimo-velkoměsta v NewJersey. Členitá krajina se slušnými cestami mezi osadami v lesích nás nakonec přivádí přes několikero světelných křižovatek, kde projede sotva auto za hodinu, k profláklé víceproudé cestě nyní již s cedulemi SixFlags-> tudy. Z dálky sláva, jsme na místě, obrovská cedule a notoricky nakoukaný sjezd do parku.
[pic_02-sf1.jpg]

Náš předstih je opravdu slušný, takže jsme i u brány na parkoviště sami, a tak projíždíme s našim předplaceným parkovacím lístkem (eshop, spolu se vstupenkami) a míříme na monstrózní parkoviště.
[pic_03-sf2.jpg]

Jelikož máme opravdu dost času, tak neodoláme, autem zajedeme na vhodné místo, a uděláme pár špatných fotek proti slunci s impozantní scenérií…
[pic_04-sf3.jpg]

Dojedeme skoro až na okraj parkoviště na hranici s „vyhrazenými místy“ co nejblíže k bráně, necháváme vše v autě, bereme pouze telefony a jdeme. V tomto momentě se mírně omlouvám za sníženou kvalitu fotek z parků, protože můj rádoby smartphone je spíš všechno tak trochu, než fotoaparát, a svého SLR nikona do parku nemám to srdce brát. Za námi je cca dalších 10 vybalujících-se aut. Prozatím minimum lidí, takže jdeme-jdeme. Největší strašák v tento moment není až tak obava z front (platinum jistí), ale spíš s fronty k express centru. V diskuzích na internetu jsem se dočetl, že někdy trvalo vyzvednutí samotné express věci kvůli frontě tam i více než hodinu.  To by mě opravdu namíchlo, takže jdeme na doraz, a jsme zastaveni prakticky hned. První propust přes brány má ještě rolety dole. Je 9:50 a do 10 hodin nám čas zkrátil jeden z pracovníků parku, který přišel se stručným dotazníkem a nabídkou brožur ke show a plánky parku (které pak byly později i u pokladen). V 10:00 je menší zástup lidí již seštosován u pravděpodobných vpustí pro dnešní den, a úderem celé se rolety zvedají. Nejprve průchod detekčním rámem, „ne pane, kozácké šavle a tu bazuku nechte na parkovišti“, pak volně mezi pokladnami, a až teprve potom, s menším zdržením v rychle se tvořících frontách přes čtečky čarových kódu na našich A4 vytištěných vstupenkách, do prostor parku samotného.  Tam se přitékající dav hromadí na mini-náměstíčku s obchody, které je hned prvním místem, kde se ocitnete po vstupu. Uprostřed kašna a za ní ostře střežená světelná cedule s aktuálním časem. 10:30 - to chceme vidět, bohužel teď je 10:05 tak máme spoustu času. Pořádek a disciplínu u tarasící pásky hlídá nejeden pracovník security.
[pic_04a-sf3a.jpg]

Místo, kam se upírají naše zraky, paradoxně není po nejkratších přístupových cestách vlevo a vpravo k atrakcím, ale rovně přes kašnu o pár metrů dále, kde je právě FlashPass centrum. Po půl hodině vyhřívání na přímém slunci pracovník pozvolna odvázal pásku, čemuž předcházelo pobízení ostatních k slušné a pomalé chůzi. Další strážce parkového pořádku již čekal v každé z hlavních ulic směrem k atrakcím, kde informoval části davu, že všichni půjdou za ním, a nikdo nebude běžet. Připadá mi to jako smysluplná prevence z vražedných závodů o první jízdy. My však rychle míjíme kašnu a řadíme se za zavřené dveře centra, kde hned v zápětí dobíhají asi čtyři lidé. Byli jsme zavedeni do houseniště kde na monitorech hrálo asi tříminutové zdržovadlo s naprosto zbytečnými informacemi o tom jaká to je výhoda a vůbec skvělé mít FlashPass, a že pokud jsme to nevěděli, tak nám to vlastně šetří čas (…) . Tady jsem mírně zklamán, čekal jsem názornou ukázku, to co známe z bluefire, kde přímo vidíte jak se to děje (do dnes mám před očima černocha odevzdávajícího svůj telefon na BF). Tady ne, tady reklama, a pokud chcete poradit, pracovník u pokladny rád zdrží ostatní. Nicméně bez problémů přicházíme k jedné z pokladen, měníme jeden z našich cestovních pasů jako zálohu za jedno Flash Vajíčko s šedou (platinovou) barvou, a dostáváme každý jeden náramek. Je nám vysvětleno, že pokud chceme jet znovu na daných drahách, stačí zvednout ruku s náramkem a nevystupovat z vláčku. Celá věc tak na 10minut. Nenecháme se dlouho pobízet a pochopitelně mačkáme dřevěný top ElTorro, vajíčko okamžitě vibruje s nápisem „You can ride NOW!“ .
[pic_05-sf4.jpg]

Vyražíme s vajíčkem v kapse vstříc první dráze v USA první v parku 6F:GA. Docházíme ke dráze, kde nás z dálky jíž vítá dřevěné rohaté monstrum, a jak vidíme tak jezdí, takže jdeme-jdeme. U vstupu jsme vpuštěni frontovištěm které je rovné (vedle klikatého běžného) a předbíháme hrstku lidí která je prozatím pozastavena v mísícím bodě kde nás odpípne pracovník svým služebním vajíčkem a pustí do stanice.
[pic_06-sf5.jpg]

Tak jsme tady. Druhý vláček, a my usedáme do něčeho velmi podobného jako je (náš) dřevěný Colossos. Abych se přiznal tak i podobné jízdní očekávání jsem měl při nástupu. Je třeba říct, že po dojezdu jsem neměl podobný dojem jako po colossu . Tak jedeme. Mírný oblouček vlevo a na výtah. Moment, to napojení na řetěz je nějaké hladké a krásně do jízdy, a celé vůbec to nějak nehází, a to ticho.., kde je protisměrná klapačka? A tak jsem si vzpomněl na rekonstrukci před dvěma lety. Vyměnili řetěz za lano. Dvě vteřiny poté lano ještě zrychlí, tak si to šinete do kopce vcelku slušnou rychlostí na dřevěnku tohoto formátu. Krásný výhled, je hele tady je Bizarro a přímo takhle blízko, no tam půjdeme co nevidět taky, ovšem to už se pomalu točíme obloučkem a víme, co přijde. Tady je třeba říct, že ten sjezd (a zejména úhel) je prostě absurdní a skvělý. Slovy nepopsatelné, prostě výborné. Klopený oblouk nakonci přímé jízdy, který vrací hru zpět směrem ke stanici je výborným přechodem ze stoupání, několik naprosto brutálních head-cutterů (takové to jak to chce vážně odvahu zvednout ruce nebo nekrčit hlavu) posouvá jízdu do závěrečné nižší části kde pochopíte proč „El torro“. Hrb s úklonem do klesání výborný element, ležaté velmi klopené osmičkování má grády divokosti a tady opravdu vnímáte pod sebou býka, který vás chce shodit, aby vás ve finále přes hrbolek dovezlo ke koncovým před-staničním brzdám a vy si až teprve teď mohli vydechnout. Slovy Američana WOW. Naprosto pozitivní dojem. Ta divokost v závěru by možná někoho nechala na pochybách, jestli se mu to vlastně líbilo, nicméně dodává to celé jízdě pěkně kořeněný šmrnc a to je dobře. Tady je třeba hned a narovinu říct že to v duelu u mě Colossos prohrál. Je sice vyšší, ale ten sešup a to finále je prostě o třídu jinde. Colossos v závěru pozvolným helixem spíš nudí, než překvapí, bunnyhopy jsou dobré, ale k tomu se nedá toho tolik říct jako zde. Neberte mě teď jako že kritizuji (naši EU) německou pýchu, spíš jen obhajuji, proč jsem jej posunul na svou dřevěnou „dvojku“, a to zas není tak špatné místo. Na obranu vypíchnu něco co ElTorro nemá a prospělo by mu to. Magnetické brzdy, kterými se pyšní Colossos. Jsou velmi luxusní, se zde v usa se nekonají. Ale když vezmeme, že v HeideParku byly použity jako vůbec poprvé na dřevěnce, tak to berme spíš jen jako informaci než hodnocení. První dojem z dráhy v USA pozitivní, a tím jsem splnil i záměr zrovna této volby.
Tady se musím trošku svěřit, já se těšil, že se trošku budu bát, nebo takové to očekávání před novou, nebo vyšší nebo vůbec jakoukoliv „hrůznou“ jízdou asi znáte. Nic. Prostě jsem se těšil, nasedl jsem, jel jsem, bylo to úžasné, ale nějaké takové ty pozitivní „nervy“.. ne. Asi jsem si už zvykl. Nevím, co si počnu tady v usa s tímhle teď. Alespoň teda přede mnou hromada drah tady a další tři parky tak snad není vší hrůze konec. No fajn, co teď? No tak jsme tu tak asi znovu, píp-píp „you can ride now!“ a tentokrát po jízdě nevysedáme, ale jedeme znovu, ruka nahoru, nevstávám, a jedeme 2x bez vystupování. Takže píšu, ElTorro 3x a teď ostrým pochodem část MovieTown.

Další volba lokace padla na nedaleké (betonové) náměstíčko, ze kterého je přístup k drahám GreenLantern a Superman. Míříme tam a volíme zeleného superhrdinu. Toto bude naše první dráha Stand-Up vůbec, takže plni očekávání klikáme do vajíčka. Míjíme topspin atrakci bez jakékoliv tématiky (talocan stále nepokořen) s reklamní kampaní twixu, ochlazujeme se u mlžné sprchy.
[pic_07-sf8.jpg] [pic_08-sf7.jpg]

Zadní cestou, kde je východ a on-ride photo stánek vstupujeme k Lanternovi, pracovník nás odpípne a my se jdeme ustavit do vláčku. Je to mírně zvláštní, vybavují se mi vzpomínky na Huracan Condor vismo, ovšem teď opravdu stojíme, takže partie netrpí tolik. Tak směrují i pokyny pracovníků, kteří kontrolují návštěvníky. Jde o to, aby vždy každý stál rovnýma nohama na podlaze vláčku, poté je zamčena svislá poloha a standardně zacvaknutá zábrana přes hlavu. Výjezd na solidní vyhlídku prvního sjezdu vstříc většímu loopingu ve stoje. Zajimavý zážitek, proč ne. Pak několik kroutivých elementů, kde ze zajímavějších jmenuju incline loop, tedy elipsoid loping který není svisle, ale je mírně šikmo, ovšem kompletní smyčka, která se vrátí k místu zvedání v úpatí. Celkově sjeto tak za dvě (známka), takže může být, jízdu neopakujeme.  Hned po výstupu zadáváme sousedního supermana a jdeme. Zde po dojití vidíme že FlashPass je znát, neboť v zastřešeném frotnovišti stojí tak stovka lidí a další se trousí nekonečným hadem, který se proplétá pod atrakcí mezi vstupní fasádou a schody na vyvýšenou stanici.
[pic_08-sf9.jpg]

Superman: The Ultimate flight, jak se jmenuje tato dráha celým jménem, v typicky červeno modré barvě je naší a mojí první dráhou typu inverted-flying. Tedy koleje pojezdu máte nad sebou (podobně jako limit, black mamba), ovšem vozíčky při jízdě drží pasažéry v ležící pozici na břiše vytvářejíc tak pohled a polohu při letu svalnatého hrdiny. Tato modernější forma flying dráhy už nakládá jezdce ve stoje, kdy usednete do svislé sedačky a po zajištění kde jste drženi poměrně komfortně přes hlavu k pasu + kotníky (pouze vymezení prostoru, nejedná se o držení jako takové). Po zajištění a kontrole jste sklopení vpřed tedy pod vámi zhruba dva metry volného prostoru a jedeme. U této dráhy jsem na prvním sjezdu dolu nevnímal nic extra výjimečného, i když pohled je řekněme neokoukaný. Po několika klopených obloucích, kde se ozývají pozitivní Géčka, následuje pro flying dráhy poměrně typický prvek „pretzel loop“. Mírný kopeček nahoru, vlnka a pozor, loping seshora dolu (tedy v podstatě sklon pod sebe) kde se opět vracíte nahoru, břichem směřujíc stále do středu, abyste v závěru opět skončili visící letící vpřed ven z tohoto celého elementu. Zajímavé na tom je, že při víceméně běžné nevysoké rychlosti tento prvek vytáhne tak vysoké pozitivní přetížení, že jsem byl velmi překvapen. V podstatě druhé nejintenzivnější přetížení co se pocitu týče, které jsem zažil, a když odečtu to které bylo vlivem opravdu vysoké rychlosti a výšky, tak první. Celkově může být, i když nadšen nejsem, rozhodně je to právoplatný člen horskodrážní čtrnáctky zde v parku. Další na řadě určujeme klasický florless Bizarro (pokud nevíte, představte si Krake pro 4 s delším vláčkem bez toho prvního kolmého srázu). Protože vede cesta skrze ElTorra, tak ho dáme a projistotu s náramkem 2x po sobě. Jdeme na Bizarro přes most a lesík přes namalované průčelí. Klasické pojetí florless dráhy od BM v modrofialovém vyvedení v lese docela působí a tak jedeme a rovnou 2x.
[pic_09-sf10.jpg]

Dráha vyniká krásnými plynulými přechody mezi elementy, úvodní sjezd s lopingem velmi blízko k dokonalosti, immelman s ohnivým efektem pod vámi, kde i teplo pocítíte, jak to blafne. Zero-g-roll v solidní výšce, cobraroll nad tématickým průčelím s hrdinou kudy se jde k atrakci, a to máme teprve první část, sekce brzd a jedeme dále, naprosto příjemné corkscrew okolo vrtáku tam i zpět, nějaký ten klopený oblouček okolo placatých kulis které právě v této podobě působí velmi vhodně, závěrečná zatáčka, dvoje brzdy a jsme doma. Samozřejmě jedeme znovu, nebudeme se zdržovat chozením okolo atrakce. Zde jsme nepředběhli tolik lidí, ale úspora to byla. Celkově velmi příjemný zážitek. Malá chybka na kráse, ten den nefungovaly vodní efekty. Před prvním lopingem hned po sjezdu je průjezd rámem ve tvaru loga, které pouští mlhovinu přímo do prostoru kudy se prožene vláček, a ta samá vodní mlha by pak měla syčet taky všesměrně z celého vrtáku, kolem něhož se šroubuje dráha. Dnes tedy bez vody, ale pěkně odjeto. Cestou okolo stadionu pro show, kde se neděje zrovna nic, jdeme hned na menší dráhu „Runaway mine train“ typu zde blíže spíš klasickému mini-steel jako ho známe z Phantasialandu.
Tato dráha je jedna z přeživších relikvií, a proto se s hodnocením nevyšplhám tentokrát do výšin. Celkově nenabídla veskrze nic zajímavého a prvky a zatáčky byly takové spíš z povinnosti.  Jízda byla komfortní tak nějak v mezích, ale cokoliv podobného typu a rozměru se u mne dostalo na vyšší příčky. Pokud by se mělo vyřazovat, tuhle bych nabídl mezi prvními. Kopce složené z rovných úseků. Z boku běžně vypadá taková dráha jako oblouček dolů, oblouček srovnat, a zase nahoru, tady to má bohužel tvar V spíš než vlnky a i tak se to chová při jízdě. Neúměrná vyšší délka vláčku působí pomalé courání z kopce, a naopak přidávání při dojezdu dolů a opětovném stoupání. Nebyl jsem si jistý vzpomínkou, ale při zhlédnutí POV videa, i ti kteří nejeli, určitě pochopí, co mám na mysli. Zlatá evropa v tomto směru. Mírné zklamání, ale rozhodně nejsme překvapeni.

Další na řadě klasické klády, zde pod strohým názvem „Log flume“. Pozorujeme mokré návštěvníky u výstupu, ale protože je vedro, tak nám to starosti nedělá. Obcházíme celou atrakci, a zezadu vstupujeme spolu s ostatními, kde obejdeme slušnou skupinku čekajících rovnou dolů k typické točně, podél níž jsou klády k nastoupení. Nasedneme a jedeme. Výtah nás vyvezl poměrně do slušné výšky nad stromy, kterou si atrakce poměrně drží při rychlejší jízdě. Po úvodní promenádě se nám v řadě hned 3x představí prvek, který neznáme. Sjezd z kopečka se suchým a rychlým dojezdem. Tedy vždy pod kopečkem čekáme, že se kláda zastaví o větší hloubku vody, ohodí nás, nebo okolí třeba menším cákancem a jede se. Zde ne, kláda sjede menší sešup, ale vesele pokračuje docela svižně dál, kde dobrzdí velmi pozvolna ztrátou energie zase až o courající se vodu, do které se vplaví plynule vstříc dalšímu takovému prvku. Když to zažijete potřetí tak si říkáte, tohle je docela zábava, jsme spíš sušší, a jen tak u cákaní bez vyloženého zlití. No a máme tu poslední sjezdík okolo restaurace a pod most s přechodem, tak se už těšíme, jak si prohlédneme fotky a třeba si to dáme znovu. Kláda se nakloní, sjede dolů, a následuje tsunami epických rozměrů. Návštěvníci Phantasialandu znají z raftů, návštěvníci PortAventury odevšad.
[pic_10-sf11.jpg]

Tady proti kládě prostě stěna vody, která jde skrz. Nebojte, na každého se dostane. Totálně zlité nás to šine dál, a jako by to nestačilo, ještě míjíme (naštěstí neobsazené) hasičské hubice v pěti provedeních, které jsou zde pro škodiče na břehu. Viděli jsme situaci, kdy hubice byly obsazeny, a dělaly svou práci dobře. Ještě jedna věc nás zde překvapila, v USA asi bežná. Po celé trase klád, kdykoliv kdy bylo místo s přípravou na sešup (celkem 4 zrhuba) tak vždy na plošince nahoře vedle korýtka s kládami seděl pracovník se slunečníkem. Většinou nějaká omladina s knížkou a pitím sebou. Možná jim tam lidi dělali neplechu, tak si to jistili, nebo jen bezpečnostní opatření, právnická opora? Kdo ví. Povím vám, tohle by mě jako práce vážně nebavilo. Venku z atrakce a osvěženi, jdeme okolo fotek a přesouváme se do druhé poloviny parku. Na to, že jsme tady teprve čtyři hodiny tak toho máme sjeto docela dost. Nejblíž k nám je teď lanovka právě do druhé poloviny parku (pomyslnou osou považujme cestu od brány rovně přes náměstí až k vodní ploše jezera). Takže nasedáme do hnědé kabinky s reklamou eMeneMs a kocháme se výhledem. V dálce vidíme jak se ze zelených vršků tyčí první dvě špičky nitra.
[pic_11-sf12.jpg]

Dáváme do vajíčka Nitro (tentokrát se objeví čekejte), a jdeme ze stanice lanovky přímo k místnímu hypercoasteru od firmy BM. Je to v podstatě totéž co SilverStar, Shambhala typem. Zde je lidí již o poznání více.Vajíčko vibruje takže pokračujeme, jdeme zadem, a sympatická obsluha nás s odpípnutým Flashem pouští dál.
[pic_05-sf4a.jpg]

Nasedáme někam doprostřed vláčku a hurá na první kopec. Výška se nezapře, a sjezd má taky grády, v podstatě to co známe od SS. Velmi překvapí helix před závěrečnými bunny-hopy, kde vytáhne taková G až jsem začínal vnímat náběh na blackout. Ten se sice nedostavil, ale překvapení bylo. Pohoupání před koncem bylo rovněž zábavné, takže proč ne. Je třeba ještě říct, že tato dráha má i jeden neduh, který jsem moc nepochopil. Během jízdy na rovných částech (třeba před otočným hammerheadem) kdy vláček jede víceméně rovně slušnou rychlostí, začne při jízdě rachtat. Taková ta kovová rezonance a neplynulost. Nepochopili jsme proč zrovna tam, a proč to jako BMko dělá vůbec, nicméně to tam bylo. Dáváme druhou a jdeme dál.  S touto i opakovanou jízdou se tento dojem jen potvrdil. U dalších jsme pak přišli na to, že trochu hraje roli, kam si sednete, nicméně to nevymizí zcela nikdy a prostě to rachtá a rachtá, škoda. Opět si vzpomeneme na superplynulé krake, po kterém nám je teď mírně smutno. Jdeme dál, a hned vedle je taky žlutá závěska (inverted) s názvem Batman:The Ride.
[pic_12-sf13.jpg]

Vstup, i stanice je tématicky laděná do gothamské průmyslové továrny, něco mezi čerpací stanicí a elektrárnou. Nastupujeme přes flash vstup, pár lidí obejdeme, nicméně nahoře ve stanici je poloprázdno. Nasedáme a jedeme. Začnu negativem. Tato dráha si vysloužila titul „nejhlučnější výtah dráhy“ všech dob. Ten rambajs, který dělají protivratné klapky je příšerný. Představte si, že sedíte vedle sebe v sedačce, a i když na sebe křičíte, tak neslyšíte ani f. Ta úleva nahoře, kde opustíte zoubky je znát. Potom sjezd, loping a několik elementů vcelku natěsnaných hodně za sebe. Znatelně hustěji než jsme zvyklí u Mamby. Zde dráha, samotná svou tratí, nesedí v prostředí, ale stejně jako Green Lantern a Superman jen tak nabetonu a štěrku. Což při jízdě a v celkovém dojmu nepomáha. Vytáhnu jedno pozitivum, nebo spíš vlastnost. Tato dráha vyniká v enormní rychlosti, se kterou provádí výkruty a in-line twist prvky. Takovou razanci jsem opět nečekal a ani nezažil. S mírně zamotanou hlavou v rámci zábavy dojíždíme do potemělé továrny oproti venkovní výhni. Po druhé? Ne, teď zatím ne, možná později. Jdeme ven, a naproti podle informace právě znovu otevřená „Batman:The Dark Knight coaster“. Netušíme, co přesně nás čeká, odpípneme si do fronty, a jsme posunuti přímo před dveře, kde zatím čekáme. Obsluha nás po pár minutách ve skupině vpouští dovnitř. Do hadoviště s projekčním plátnem nahoře. Vše tematicky zasazeno do gothamského města, stanice metra s informačím panelem na straně, nahoře lampy se žárovkami. Budete zasazeni do situace nalepené do prostředí filmu DarkKnight trilogie, a budete evakuováni gothamskou podzemkou. Je zábavné, že když pak jdete vstříc nástupišti, tak na průmyslovém monitoru vidíte sami sebe, jak jdete. Když jste dost blízko a systém pozná vaši tvář, tak vám na všech záběrech nasazuje na monitoru jokerovu masku. Co z toho jako atrakce vylezlo? Myšky ve tmě  . Zábavné, zajímavé, má to co nabídnout, několik překvapivých elementů a efektů. Vtipy typu nasvícená šipka vpravo, tak už se chystáte jak vás to tam strhne, samozřejmě se jede vlevo. Proč ne. Pozitivní, líbilo.

Jdeme ven, a před námi další krytá věc s názvem „Skull mountain“. Obcházíme exitem. Zde je FlashPass návštěvníkům vyhrazeno jedno konkrétní místo, takže tam jsme navedeni a jedeme. V podstatě standardní krytá mini steel dráha, tak jak ji známe třeba z eurosatu. Ovšem efekty nějak nebyly. Stanice a budova se tváří tématicky, jízda samotná už ne tolik. Zábava to byla spíše průměrná. Takže jdeme ven a s aktuálním pocitem hladu a potřeby občerstvit hned stavíme ve stánku. Usedáme do stínu s pitím a nečím nezdravým k zakousnutí.  Posilněni jdeme zpět okolo kolotoče typu windseeker, zde nazvaného SkyScreamer. Sedačky zde visí na řetězech (je i verze s tyčemi), a jištění je elektronicky přes uzamykání pásů v sedačkách. My usedáme a jedeme nahoru v souvislé rotaci okolo. Faktu, že nějak nemám už ani respekt z výšky, se pomalu ani nedivím a kocháme se výhledem na absolvované atrakce a okolí. V poloviční výšce kolotoč poleví, načež obsluha trvale hlaholící z reproduktoru povzbuzuje osádku a pak dá povel k pokročení do fáze dvě, kdy rotace opět zrychlí a vystoupá do solidní výšky. Klesání je opět pozvolné a dojezd k zemi pak už skoro bez otáčení. Příjemné a relaxační zpestření po svačince. Ještě jdeme okolo větší dětské-rodinné dráhy jedoucí překvapivě na kolejích profilu I, na trati vedené do dvou osmiček. Tato dětská a rodinná atrakce je zajimavá délkou vláčku, který je nečekaně dlouhý, takže pro pobavení a fajfku na seznamu dáváme jedno kolo jako recesi.
[pic_13-sf14.jpg]

Dorovnáváme klasickou houpací lodí hned vedle, a tím máme prezenčku hotovou. No a co nás svrbí nejvíc? ElTorro, několikrát, a pak Bizarro, protože je blízko. Při nastupování do ElTorra se zmiňuji kamarádovi, že ten veselý člověk vepředu je mi povědomý, no nic. Jedeme a jedeme, a pak jdeme opět skrz el Torro k Bizarru. Když se zastavíme na fotku pod impozantní dřevěnou stavbou..
[pic_14-sf15.jpg] [pic_15-sf16.jpg]

Tak veselý chlapík se skupinkou prochází okolo mě, a všetečným způsobem reaguje na mé tričko se Screamem: „Hej, líbí se mi tvoje triko“. Načež jsem mu odpověděl: „Jo?Líbí se mi tvoje videa“. Evidentně byl překvapen svou popularitou, která dosáhla až za oceán. Poznal jsem totiž jednoho z dalších šílenců horských drah na světě, který patří do zájmové skupiny CoasterManiacs. KevinGregg, jak se jmenuje, se věnuje hlavně SixFlags Great Adventure (který má prakticky za domem), a dalším parkům v USA. Píšou pravidelně recenze a postřehy, někdy v rozsahu i týdne mezi sebou, znají se s obsluhou prakticky všude. Dali jsme se do řeči, a protože měli stejnou cestu jako my, šli jsme spolu na Bizarro. Krom diskuze na společné téma jsme zjistili, že dva z jejich hloučku jsou současní pracovníci parku, kteří mají dnes volno a jdou se s Kevinem projet. Ptali se jak to je u nás v Evropě s drahami a co na to říkáme, tak jsem jim doporučil náš roční chleba. Překvapilo mě, že některé atrakce z Německa znali i jménem. Ptal jsem se pracovníků (jeden byl kmenově na KingDaKa a druhý na Eltorro), jak se to má u KdK s rollbackem. Zajímalo mě, jestli se dá manuálně vyvolat. Tak pochopitelně že nedá, nemají tam přepínač na rollback, nicméně mi bylo řečeno, že za určitých podmínek, když je vhodný den po dešti, tak se občas povede i několikrát během jednoho dne.  Společně jsme se vyfotili a vyrazili každý plnit svůj seznam.
[pic_15-sfkev.jpg]

Takže jsme ještě znovu zašli na Nitro, Batman the Ride,znovu ElTorro a tímto máme americký debut za sebou. Těsně po šesté odevzdáváme vajíčko ve Flash Centru, a jdeme si na parkoviště, kde se řadíme do menšího hada vedoucího přes výjezdy postupně ven. Druhý den jsme pojali podobně, s využitím zkušeností z předchozího dne, kudy jít, kde je to kratší, a co dát po sobě. Lidí bylo o něco více, ale nějak jsme to nepočítali, píp-píp jedeme. Statistice dominovalo ElTorro s celkovým počtem 21 v závěsu ostatní topy Nitro, Bizarro. Nepodařilo se nám svézt na raftech, v zadní části parku za nitrem. Ty jsou zde zvláštní tím, že mají dvojtou rovnou stanici, tedy chybí častá točna. Viděli jsme jen atrakci, která místy běžela, místy ne, vždy však v režimu zavřeno. Frontoviště je plně zastřešeno s osvěžující vodní mlhou. Je smutné, že toto není na jiných atrakcích, kde jsem zchlazení postrádal více.

S opakovaným ježděním na Green Lanternovi, jsme si uvědomili, že stůjmo sedačky docela mlátí do stran do hlavy ve výkrutech, a že je to vcelku nepříjemné. I přes opakované jízdy a různé strategie jak toto kompenzovat jsme nedosáhli úspěchu. Pokud pamatujete Limit, předtím než vypolstrovali věc, co máte okolo hlavy u uší, tak přesně tento pocit. Čili 4x za den bych dal jako počet a dost. Nadruhou stranu Batman:The ride, ačkoliv švunkoval pořádně, tak úchyt okolo hlavy byl standardní a dobrý, a nebyla šance si o něj namlátit. V závěru návštěvy druhého dne se začaly trošku stahovat mračna a deštík z mraku nás zastihl před jízdou na ElTorro ke konci druhého dne. Obsluha hlásila do rozhlasu zastavení kvůli počasí, ale v případě že chceme počkat, že můžeme u branek k vláčku. Protože pršelo, většina lidí odešla, my jsme v tu dobu měli vše sjeto tak, jak jsme chtěli, a tak jsme čekali. Během stání jsme znovu našli s jedním s Kevinových kamarádů, který dnes pracoval na ElTorro ve stanici. Čas čekání jsme si krátili povídáním s obsluhou, která se nabídla, že nás vyfotí. Na to jsem zareagoval, „ne nevyfotíte, já se vyfotím s Vámi“  ,
[pic_16-sf16.jpg]
takže obecná pohoda nakonec uzavírala den a my se měli k odchodu v mírném dešti. Když jsme odcházeli od ElTorra okolo přístupových schodů, začal se ozývat lomoz ze stanice, tak jsem se naklonil přes zábradlí a zavolal dotaz, jestli budou jezdit? Ozvalo se „jestli chete jet, tak pojďte, my vás pustíme“ . Takže v podešťovém mrholení jsme si dali 2x ElTorro po sobě bez vstávání (nikdo tam nebyl) sami a v první řadě.  Zážitek k nezaplacení.  Expresska byla využita v oba dny, nebyly to kolosální úlevy, a fronty by se daly ustát asi i standardně, nicméně poměr ke skutečnosti bez FlashPass by byl asi 4 naše jízdy ku jedné, kdybychom ji neměli. Velký dopad měla výluka KdK a neotevření Zumanjara. Návaly v tomto parku jsou běžné v sezóně, a tam bych si dovolil tvrdit, že pro Evropana je FlashPass nutností alespoň v základní podobě, kdy vám běží čas alespoň zatím, co jdete parkem k atrakci. Celkově musím hodnotit park světové kategorie velmi pozitivně. Zásadní negativa v podstatě nemá. Park není přeplácaný, disponuje kapacitou a vzdušným prostorem mezi atrakcemi, jak ve frontách kde je připraven na enormní návaly, tak i v parku samotném, kde je hodně míst kam si sednout, kam jít, nebo kam naplnit lidi aniž by o sebe zakopávali. Tématické ladění parku jako takového zde chybí, není zde jeden koncept, styl nebo dělení (jak to známe po státech z EPP, nebo oblastí v PA). Všude vidíte loga sixFlags a jiné společné znaky. Dráhová tematika pokud ji pocítíte, je individuální. Dráhy Batman působí nazdobeně alespoň ve stanici, naopak Nitro, Superman, Bizarro tématiku krom občasných placatých „kartonů“ s malůvkou nenabídnou vůbec nic. Nečekejte terén dokreslený ke dráze ala mamba, nebo alespoň zinscenované kameny stylu BlueFire. Chybí mi věci typu stanice Black Mamby, čekací prostor-budova stanice Shambhaly. Zde holá betonová platforma stanice, s plechy okolo, natřenými v barvě atrakce, to zde naleznete. Hudba k atrakci? Ne. Na nitru hraje dance verze tématu z filmu MortalKombat, nic víc jsem si nevšiml. Je možné, že atrakce mají hudbu, ale když mi neutkví v hlavě po návštěvě, nebo nedokreslí atmosféru tak k čemu pak to je. Zvukovému vjemu z čekacího prostoru a nastupování dominuje přebuzený hlas z mikrofonu obsluhy, která huláká mota o dané atrakci povzbuzujíc místy až příliš moc. Celé toto americké veselí bych jim prominul, jsme přeci jen v USA, kdyby ovšem těm slovům bylo rozumět. I vyvolávačovi na matějské je rozumět lépe, a vy víte, že bude „prodloužená jízda“ a že máte „postupovat nahoru“. Zde se prostě křičí do mikrofonu, který to nepobírá, a z reprobeden to kolikrát tak huláká, že to nemá příliš valného efektu. Jedna věc byla zde pro mě ještě nová. Byla to rychlost, se kterou odbavovali jednotlivé vláčky. Výrazně delší než na co jsme zvyklí z německa a okolí. Jejich „Visual scan“ kdy si před hlavu strčí palec nahoru a projedou okolo sebe okolí je možná bezpečnostním prvkem, nicméně i to samo o sobě vás nezbaví dojmu, že to ostatní procedurování, které přechází odjezdu vás a jiných ven ze stanice vstříc kinetické zábavě, prostě trvá nějak moc dlouho.

Už nějakou dobu vyhlašujeme vždy po nějaké návštěvě parku titul „překvapení dne“. Zde to bylo paradoxně shledání, že nám fakt, že „KingDa Ka a Zumanjaro“ nejezdily, vlastně vůbec nevadil. Takže řádně vyježděni a spokojeni se dvěma tričky v tašce míříme do hotelu, a zase někdy na shledanou SixFlags:Great Adventure.
[pic_17-sf17.jpg]

3. část - Six Flags America

Aktuální hodnocení: 0,0 / 5